Zákoník práce je zákoník, jenž upravuje právní odvětví pracovního práva. Současný zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb.) nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2007 a zrušil dřívější platný zákoník práce č. 65/1965 Sb. Nový zákoník je o něco málo liberálnější než jeho předchůdce. Podle zástupců zaměstnavatelů je liberalizace nedostatečná, naopak odborové organizace další liberalizaci odmítají. Zákoník práce byl novelizován zákonem č. 585/2006 Sb. v souvislosti s odložením účinnosti zákona č. 187/2006 Sb., který pojednává o nemocenském pojištění. Sestává z XIV. částí.
Pracovní právo je právní odvětví upravující vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, pracovní podmínky zaměstnanců, ochranu zaměstnanců a kolektivní vyjednávání. V České republice je materie roztříštěna do několika předpisů. Z nichž nejdůležitějším je zákoník práce, zákon o kolektivním vyjednávání a zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Část 1 Všeobecná ustanovení
Část 2 Pracovní poměr
Část 3 Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr
Část 4 Pracovní doba a doba odpočinku
Část 5 Bezpečnost a ochrana zdraví při práci
Část 6 Odměňování za práci, odměna za pracovní pohotovost a srážky z příjmů z pracovněprávního vztahu
Část 7 Náhrada výdajů poskytovaných zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce
Část 8 Překážky v práci
Část 9 Dovolená
Část 10 Péče o zaměstnance
Část 11 Náhrada škody
Část 12 Informování, projednání v pracovněprávním vztahu a oprávnění odborové organizace, rada zaměstnanců a zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci
Část 13 Společná ustanovení
Část 14 Přechodná a závěrečná ustanovení
Pokud jde o historii pracovního práva v českých zemích, za první významný předpis upravující tuto materii je obecně pokládán Horní zákoník krále Václava II, který v první knize obsahoval i úpravu práv a povinností zaměstnanců. Mimo oblast hornictví se pracovní právo odvíjelo z cechovních řádů, které upravovaly čelední, učednické a tovaryšské smlouvy. Do vývoje pracovního práva významně zasáhly robotní patenty, které primárně stanovily délku robotní povinnosti (tři dny v týdnu) a pracovní dobu. Robotní povinnost přetrvávala až do roku 1848, kdy byla zrušena. Zakotvení pracovní smlouvy přinesl Všeobecný zákoník občanský (1811), který upravoval námezdní smlouvu, později pak smlouvu služební a o dílo (§ 1151 a násl.). Zákon zaváděl vyvratitelnou domněnku úplatnosti smlouvy; pokud smlouva neupravovala výši platu, platil se plat přiměřený, přičemž se platil po vykonání práce. Zákoník rovněž upravoval nároky zaměstnance v nemoci – ty náležely jen domácím zaměstnancům (§ 1156). Československá právní úprava se primárně zaměřovala na úpravu sociálního zabezpečení a ochrany práv zaměstnanců. Materie byla značně roztříštěna, existovaly specielní předpisy pro jednotlivé skupiny zaměstnaců, přičemž úprava Obecného zákoníku občanského byla na území Československa stále v účinnosti. První celkovou rekodifikaci pracovního práva přinesl až zákon č. 65/1965 Sb. zákoník práce, který byl v České republice účinný až do 1.1.2007, na území Slovenské republiky pak do 1.4.2002. Zákoník práce definoval základní vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, vznik, změnu a zánik pracovního poměru, nároky na dovolenou a v nemoci, odpovědnost a povinnosti v pracovním poměru. Dne 21.4.2006 byl schválen zákon č. 262/2006 Sb. zákoník práce, který je od 1.1.2007 účinný v České republice dosud.